David Gaydečka: "Korektní chování k náckům..."

Davide, ty ses do cechu promotérů zařadil už jako puberťák a dnes bezesporu patříš mezi nejvýraznější osobnosti hudební scény. Máš za sebou mnoho podařených projektů z nichž asi ten nejvýraznější je právě proběhlý festival United Islands. Jsem rád, žes přijal moje pozvání k neformálnímu povídání. Rád bych tě tedy čtenářům nejdříve představil. Odkud vlastně pocházíš? A máš nějakou představu jaký má původ tvoje výrazně originální příjmení?

Narodil jsem se v roce sedmdesát šest v pražském Podolí a prarodiče už zemřeli, takže jsem původ jména bohužel nedopátral. Každopádně pradědeček se jmenoval Gajdeczka a z nějakého důvodu si nechal jméno změnit na Gaydečku. Proč se tam objevil ypsilon vážně nevím. Možná nějaký překlep. Nicméně v Čechách jsem s tím problémy nikdy ani moc neměl, to spíš v Americe a obecně v zahraničí svým jménem občas překvapím. A také mám poměrně širokou zásobu obskurních zážitků z internetu, kdy mě například kontaktují homosexuální turisti z celé Evropy, případně mi domů do schránky dorazí jako promotion nablýskaný gay magazín, barevný, se vším všudy, včetně fotografií.. Jeden takový jsem dal v kavárně svému kamarádovi, který je orientovaný tímto směrem. Měl takovou radost, že mi objednal pár piv. Takže jsem na tom nakonec ještě docela vydělal. Kdybych dědil jméno po prarodičích z matčiny strany, jmenoval bych se Hora a ušetřil bych asi spoustu času při představování se.



Můžeš v rychlosti zavzpomínat na svoje dětství? Co třeba rodiče? Bydleli jste kousíček od Vyšehradu, že?

Jak stárnu a přesouvám se po Praze z místa na místo, uvědomuji si, že jsem měl dětství do jisté míry dost luxusní. Prostředí v Podolí a na Vyšehradě je plné zeleně, spousta parků je tam kolem. Měl jsem hodně kamarádů, kteří bydleli v domech se zahradami. Můj otec zkusil spousty profesí. Živil se jako fotograf, grafik, redaktor, čišník a taky jako topič, když odmítl vstup do KSČ.. Po revoluci se připojil k první redakci Reflexu a svého času patřil mezi nejdéle sloužící zaměstnance časopisu. Pak si otevřel vlastní tiskárnu. Vždycky se také hodně intenzivně zajímal o muziku a myslím, že v Praze byl dost známá postava. Měl hodně rád rock´n´roll a bigbeat šedesátých let. Postupně se dostal až k poslechu skupin jako třeba Laibach a modernější hudbě obecně. Zato já jsem byl trochu konzervativnější, alespoň tedy ze začátku. Na základce jsem třeba “neznal“ jinou kapelu než byli Beatles. To se změnilo až koncem osmdesátých let a hlavně pak po revoluci. No a moje matka je nadaná výtvarnice, která hrozně ráda tvořila pro děti. Dneska hlídá nám i přátelům děti a učí je u toho malovat. Matka se vždycky hrozně ráda hádala a bojovala o svá práva, tak jsem se asi od ní naučil nenechat se jen tak odbýt (úsměv).

Měli jste nějaké zážitky s tehdejší státní bezpečností? Často slýchám vyprávění právě od dětí muzikantů…

Já sám jsem byl ještě dítě a myslel jsem si, že s STB tedy jsem nemohl mít nic společného, ale postupně teď s mojí o tři roky mladší sestrou studujeme ze zvědavosti archivy a zjišťujeme různé strašné věci; například jsme našli přepisy odposlechů, co se povídalo u nás doma, . Mám i nové fotky z děstství z archivu STB. Takže pod kontrolou jsme evidentně byli. Asi to nebylo náhodou. Nejlepší přátelé z naší ulice byli napůl americká rodina. A po čase jsem se i dozvěděl, že v naší ulici zkoušely kapely Umělá Hmota a Plastic People of The Universe.

Kam jsi pokračoval na střední školu? Jestli správně počítám, rozhodoval ses v době sametové revoluce…

Přesně tak a bylo to pro mě obrovské štěstí. Výchovná poradkyně na základce mě totiž neměla ráda a dostal jsem od ní nedoporučení hlásit se na střední školu typu gymnázium. Naštěstí přišel listopad 89 a já se mohl přihlásit, kam jsem chtěl. Do té doby to takhle vážně fungovalo - každá škola měla svojí poradkyni, která rozhodovala o budoucnosti dětí jen podle toho, jak se jí zlíbilo. Soudružka poradkyně rozhodla a Franta bude truhlář, Pepa bude automechanik a Milena s Julií budou soudružky učitelky a jako nějaké věštkyně takhle přiřkly výchovné poradkyně každému dítěti, kam bude nejlepší, aby se k dalšímu studiu přihlásilo. Uf., . Přihlásil jsem se na gymnázium Na Vítězné pláni. Těsně nad čarou mě vzali, každopádně později jsem se díval na televizi a tam jeden pán , později již zakladatel a první ředitel Prvního obnoveného reálného gymnázia, Ondřej Šteffl prezentoval myšlenku osmiletého gymnásia, které přišlo do Čech jako první soukromá škola. Rodiče byli ochotní mi zaplatit školné a já měl velké štěstí, že mě vzali. Díky tomu jsem prožil neuvěřitelně parádní devadesátá léta v prostředí, kde s námi učitelé trochu experimentovali a my jsme byli na míle vzdálení státnímu způsobu vzdělávání, které bylo stále dost postižené totalitními praktikami. V roce 93 jsem odjel do státu New York a tam jsem si cvičně udělal maturitu, takže jsem nebyl ve stresu z české maturity, když jsem se vrátil domů. Tady mi americkou zkoušku uznali i bez testu z českého jazyka.

Na devadesátá léta hodně moc lidí rádo vzpomíná jako na nejdivočejší období života. Jak jste je se spolužáky vnímali vy? A jaká muzika mezi vámi frčela nejvíce?

Poslouchali jsme nejvíc bigbeat a kapely s kytarama, takže nás bylo možné vidět skoro všude, kde podobnou muziku hráli. Určitě si vzpomeneš na Petynku, Chmelnici, Klamovku, klub Delta a hodně dalších. Jelo hodně comebacků, dříve zakázaných kapel, takže v té době se nikdo opravdu nemohl ani na chvíli nudit. A také sem jezdilo mnoho zahraničních hvězd. Počínaje Rolling Stones a konče Guns´n´Roses. Vedle toho pochopitelně vznikala taneční kultura, která mě však v té dřevní době spíše minula.

Měl jsi někdy tendence hrát na nějaký nástroj? Případně založit s kamarády kapelu?

To jsem samozřejmě měl a kapelu jsme také založili. Na hudební výchovu jsme měli t bluesmana Jiřího „Šlupku“ Svěráka, který nám jednoduše rozdělil funkce a založil kapelu pro hodiny hudební výchovy. Postupem času tak vzniklo několik školních kapel a my si střídali role. Já byl nějaký čas basista, pak kytarista. Zajímavé je, že z tohohle amatérského hraní vzešlo i několik profesionálních muzikantů, které hudba živí dodnes. Třeba Honza Hladík hraje na bicí s Mig 21, nebo Omar Khaouaj léta doprovázel Zuzanu Navarovou.



Dá se říct, že se v té době začalo pomalu formovat to, co děláš dnes? Tedy práce promotéra?

Možná ano, ale rozhodně jsem to tak nikdy neplánoval. Kapelu jsme měli, hráli jsme časem i v klubech pro cizí diváky a o všechno se nám staral leader Honánek, který byl tak trošku velký chaot. Občas domluvil koncert, ale zapomněl nám to říct. Takže se stávalo, že jsem ráno otevřel noviny a tam byla upoutávka, že naše kapela v ten samý večer hraje v Malostranské besedě - prostě zmatek. Já jsem se tehdy dobrovolně zhostil toho, že se o tyhle věci budu starat – vlastně takový začátek promotérství. Dopadlo to tak, že se nám kapela rozpadla. S odstupem času možná i z důvodu, že se to nedalo příliš poslouchat. Těsně nato vznikla kapela „milo“ odkud mě záhy vyhodili. Nechodil jsem totiž na zkoušky. No a to byl moment, kdy jsem přestal hrát a začal se naplno věnovat pořádání koncertů.

Fungoval jsi v té době na vlastní triko, nebo jsi byl v nějaké produkční agentuře?

Můj první promotérský počin byl se Štěpánem Kubištou, který v té době studoval produkci na DAMU. Rozhodli jsme se, že v Praze uděláme koncert kapely Leningrad Cowboys. Já jsem hrál roli skupiny fanoušků, která se dožaduje koncertu a psal jim na web do fóra z různých IP adres. No a Štěpán si oficiálně dopisoval s managementem a snažil se je přesvědčit, aby naší nabídku přijali. No a nakonec se to povedlo, bohužel s malým zádrhelem. Nějak dospěli během jednání o pražském koncertě k závěru, že nejsme ještě úplně profesionální pořadatelé a objednali si místní zavedenou agenturu, aby nám dělala supervizi. Nestačili jsme se divit, když nám ta agentura projekt vzala a udělala koncert bez nás.

Jaká to byla agentura?

Byl to Martin Fořt z MaFo agency a měli jsme kvůli tomu hodně ostrý konflikt. Nakonec se ale vztahy urovnaly. Každopádně jsme si tehdy říkali, že jsme na koncert připraveni byli a, že je škoda nabytých zkušeností nevyužít. Seznámili jsme se s Tony Smrčkou, malostranským bluesovým promoterem a tehdy šéfem asociace Bluespoint, který přišel s myšlenkou bluesového festivalu, jaký tu v té době chyběl. Vznikl z toho tak letní festival Blues v lese, který běžel pět roků v lesním divadle v Řevnicích. Mimochodem letos se bude dít zas a to 4. září a zas v lesním divadle v Řevnicích. To byl náš první projekt a postupně se to nabalovaly další akce. Třeba koncerty v letním kině na Střeleckém ostrově.

Teď se tuším dostáváme k tomu podstatnému.

Skoro. Jednou jsme dělali koncert na Střeláku a mě takhle napadlo, že by to byl docela dobrý fór, kdyby se hrálo na všech ostrovech kolem a lidi volně přecházeli mezi scénami. Že by každý ostrov mohl mít jinou cílovou skupinu a žánrový směr. V té době také bylo dost podstatné, že se nám nedařilo sehnat větší sponzorské peníze, protože mnoho velkých firem nechtělo podporovat rozmanitou kulturu s rozmanitým publikem.Je jednodušší propagovat služby nebo produkty k jednotně uvažující mase lidí. Tehdy jsme spočítali, kolik zhruba lidí každý večer tráví v Praze čas po hudebních klubech a vyšlo nám poměrně velké číslo. Říkali jsme si, že pokud by se podařilo ty lidi oslovit na klubový program pod širým nebem, mohlo by se povést zorganizovat velký festival. Tak jsme se Štěpánem dali dohromady původní vizi United Islands. On se později vydal jinou cestou a vrátil se k divadlu. V současné době šéfuje na Nové scéně Národního divadla v Praze.

Jakým způsobem se projekt United Islands začal postupně realizovat?

Když mě to prvně napadlo, říkal jsem si, že je to úplná blbost, protože kdyby to dělat šlo, určitě by to už někdo zrealizoval. Měl jsem však pár protřelých známých v komerční agentuře JVJ a když jsem jim to vyprávěl, hned se mě začali vyptávat, jestli to mám patentované. Došlo mi, že to možná není až tak špatný nápad. Po nějakém čase jsem s projektem oslovil magistrát a Českou spořitelnu a k mému překvapení na to obě strany kývly. Byl jsem normální kluk z ulice a jim to přišlo tak skvělé, že se hned začal připravovat první ročník. Ten koncept, co jsem jim přinesl byla jen jedna obyčejná dvoustránková A4.



Takový festival musí být organizačně dost náročný, už jen proto, že probíhá na rozsáhlém veřejném prostranství. Je to pro pořadatele hodně velký oříšek?

Určitě je to hodně komplikované, protože se pohybujeme na území tří městských částí. Celé to leží u řeky na místech, které spravuje Povodí Vltavy, máme parky patřící pod odbory zeleně a silnice pod odbory dopravy. Pak jsou tu zábory patřící pod TSK, hygiena a řada dalších úřadů, se kterými se to musí všechno sladit a oni k tomu musí dát takový souhlas, aby se festival vůbec mohl uskutečnit. Naši produkční Jindřich Krippner a Jana Heřmánková si s tím ale v posledních letech vždy velice dobře poradí. Když z úřadů chybí byť jeden jediný papír, je to veliký problém. V roce 2006 nám jeden chyběl na Žofíně. Díky bohu se to nakonec podařilo nějak urovnat.

V roce 2006 jste měli obecně nějakou divnou smůlu. Ročník byl až astronomicky ztrátový, že?

Takové blbé roky jsme měli dva. Při prvním ročníku nám nevyšel rozpočet a museli jsme nakonec hradit náklady, které výrazně překročily původní plán. V roce 2005 do projektu ale vstoupili Jakub Mejdřický a Martin Voňka s nimiž jsme založili agenturu Ostrovy a.s. a festival společně pořádáme dodnes. Bez nich by se festivalu nepodařilo najít cestu k tradici! V tom roce 2006 jsme zkoušeli organizovat United Islands s výrazně dražším programem a k tomu s placeným vstupným. Lidí bohužel nepřišlo tolik, kolik jsme očekávali a pro pokrytí nákladů potřebovali. Řádově jen jedna polovina. Zhruba patnáct tisíc návštěvníků.

Našli jste pro to nějaké rozumné vysvětlení?

Těch argumentů určitě může být víc. V Praze nepřežil kromě nás žádný podobný festival. Ať se podíváme na ET Jamy, nebo různé jednorázové pokusy jiných promotérů. Náš hlavní pohled je, že Pražáci se nenechají úplně rádi zavřít za jeden plot, když se nacházejí v centru svého města. Jednak tam nechtějí být celou dobu a také se jim nechce platit za něco, co se nachází na veřejném místě, kam normálně chodívají bez omezení. A hodně lidí má třeba zájem jen o jednoho dva interprety a ne celý festival. Město navíc nabízí možná stovky dalších možností, jak nakládat s volným časem. Takže i když byl ročník 2006 hodně ambiciózní a produkčně perfektně zvládnutý, návštěvníků dorazilo výrazně méně než v dalších letech. A přesně se to ukázalo v momentě, kdy jsme náš přístup otočili a nechali celý festival zdarma. Ačkoliv nám už došla trpělivost a byli jsme přesvědčení, že se to v Praze prolomit nedá, na relativně neznámé kapely dorazilo víc lidí než na ten open-air s Placebo. Sice byla v prvních letech, kdy byl vstup na festival bez omezení, průměrná účast návštěvníka United Islands jen dvě až tři hodiny, ale od prvního roku změny návštěvnost roste jak v počtu, tak v délce času jejich setrvání. Díky tomu se zavádí nová a docela pěkná tradice.

Ten finančně nepovedený ročník nebyla podle množství peněz žádná legrace. Jak se vám podařilo ztrátu vyrovnat?

Kolegové mají produkční firmu a já mimo jiných aktivit zastupuji hudební kapely. Musím ti říct, že jsme se kvůli tomu museli pořádně otáčet a nějaké peníze si i půjčit. Poměrem k času, čtyři roky jsem kvůli těm dluhům měl tři zaměstnání najednou.

Jak to vypadalo s penězi letos?

Tento rok se nás samozřejmě stejně jako ostatní dotkla finanční krize. Na všech nákladech se snažíme šetřit. A to i díky obětavosti všech lidí, kteří s námi pracují. Takže jsme krátili rozpočty třeba v propagaci a podobně. Na čem jsme nešetřili byl program, takže doufám, že to nijak nebylo poznat. Každopádně je to letos hodně složitý rok.

Dramaturgie byla poměrně dost pestrá, jak dlouho se v tomto ohledu připravuje jeden takový ročník?

Začínáme někdy v září, protože část programu je financována různými granty, ke kterým se žádosti podávají již na podzim festivalu předcházejícího roku. De facto v lednu je celý program hotový s tím, že nemáme ale ještě jistý celý rozpočet. Takže se stává, že dochází k různým změnám a vyčkávání podle toho, jaká je situace. V únoru je pak už kompletně hotovo a přichází na řadu příprava propagace.

Kolik lidí v týmu na takovém projektu vlastně pracuje?

Základní počet pořadatelů, kteří na fesťáku opravdu pracují celý rok a chodí vyjednávat jsou čtyři lidé. Potom se tým od ledna rozšiřuje na dvanáct lidí, kteří full-time pracují až do července a dva týdny před akcí to naroste na tři sta lidí. Poslední den, když počítám i umělce to může být i daleko přes tisíc.

Rád bych se teď zeptal na spolupráci s pražským magistrátem. Staví se k festivalu pozitivně?

Musím říct, že zaměstnanci magistrátu i politická reprezentace postupně festival přijala za součást nejpodstatnějších akcí, které v Praze probíhají a mají smlouvu o partnerství s městem. Myslím, že si ho někteří lidé na magistrátě i dost oblíbili. Není to tedy tak, že bychom někam chodili a museli přemlouvat a jen žebrat o podporu. Musíme samozřejmě všechno vysvětlit a obhájit, ale řekl bych, že klima v Praze je nakloněno tomu, aby tu festival tohoto typu byl. Ostatně vzniká tu hodně nových projektů i v jiných žánrech. Praha je prostě otevřené město a v tomhle není co vytýkat. Je to však jen čistě subjektivní pohled, děje se tu i hodně aktivit, které si čistě subjektivně podle mého názoru podporu nezaslouží. Osobně si myslím, že United Islands by mohly být větší, prestižnější a zasloužily by si podporu i velkou propagaci směrem do zahraničí tak, aby sem na víkend přijelo hodně mladých lidí z Evropy. Věřím, že se k tomu brzy dopracujeme.

V rámci festivalu obvykle probíhá i klubová noc, která víkendový program příjemně uvede. Všiml jsem si, že hodně dáváte prostor mladým kapelám…

To je vlastně i takové motto. Každý klub, kde akce probíhá, má svého patrona, který si kapely vybere. Vybírá například Mardoša z Tata Bojs, nebo Ondřej Bezr z iDnes. Všude hrají dvě, tři, někdy čtyři skupiny a návštěvníci můžou mezi kluby volně přecházet. Letos jich bylo těch míst přes 20, takže si každý myslím přišel na své.



To může být náročné propagovat, ne?

Propagaci festivalu řídila letos kolegyně Bára Šubrtová a dělala to báječně. V praxi je to tak, že máme několik mediálních partnerů s nimiž spolupracujeme a také novinářský servis, skrz který se snažíme s jednotlivými lidmi komunikovat a přesvědčit je, aby se programu festivalu věnovali a upozornili na některé zajímavé kapely. Ale například výlep plakátů jsme zrušili, protože nám přijde neefektivní. Rozhodně stojí za zmínku role internetu. Letos jsme propagovali festival více tímto směrem. Akorát nedávno jsem četl rozhovor, kde nějaký muzikant říkal, že celá ta “internetifikace“demokratizovala poměry na hudební scéně. Pochopitelně to ztížilo život kapelám, které vydávají u velkých labelů, ale pro hudbu jako takovou je to super, protože o tom, co budou lidi poslouchat nerozhodují vlivní jednotlivci, ale posluchači sami. Je tu široké spektrum kanálů a leckdy i díky nim můžeme snadněji pochopit, které kapely jsou mezi lidmi populární a zaslouží si hrací čas na velkém pódiu. Jsou tu pochopitelně i rádia, ale já sám drtivou většinu času sleduji třeba Bandzone, Myspace, Youtube, Last.fm a další portály, kde je možné zjistit, co kdo právě hraje...

Když už jsme u těch kapel, jak probíhá booking těch slavných, zahraničních?

Částečně pozitivní jev rozhodně je, že mnoho kapel kvůli sníženému prodeji desek, více koncertuje. . To je pro všechny promotéry dobře, protože je více z čeho vybírat a i ceny díky tomu klesají. Občas se stane, když je nějaká slavná nebo kultovní kapela připravena zahrát v Praze, že rozehraje takovou dražbu s více promotéry najednou a počká si na nejvyšší nabídku. To určitě na tak malém trhu, jakým ten český je, není ideální, ale děje se to. . Jsem ale rád, že je dost věrných kapel i agentů, kteří si hlídají vztah s místním pořadatelem a i když nedostanou to maximum peněz, tak neriskují problémy a spolupráci s někým, koho vůbec neznají. .

Na taneční scéně se před lety z iniciativy vydavatele Tomáše Zilvara zkoušela asociace promotérů.

Právě, že absence něčeho takového je velká škoda. Jsou tu určitě nějaké osobní antipatie.Ne všichni mezi sebou třeba v minulosti dodrželi dohody a podobně. Zároveň ale konkurenční prostředí je v každém oboru úplně normální. Je tu však spousta společných témat, jejichž řešení by mohlo prospět všem. . Byznys model a dramaturgii si každý ponechá svou. Mohli bychom se ale více vyhnout kolizi termínů, pokud by byly všechny strany navzájem ochotny komunikovat. . Ale jsou tu důležitější společné problémy jako například policejní hodina – desátá. V létě by se určitě mohlo uvažovat o jejím posunutí. Stejně tak v některých městech stále musíš platit 10 procent ze vstupného radnicím. To je daň navíc, kterou žádný jiný podnikatel nemá. Hodně věcí se může změnit, pokud promotéři budou mít nějaké oficiální zastřešení. V Brně se asociaci brněnských promotérů například zrušení té městské daně podařilo prosadit. Dalo by se dlouho hovořit o tom, jaké změny by mohly zjednodušit kulturní scéně život. A nemyslím jen grantové systémy, ale drobná jednoduchá legislativní rozhodnutí, která by všem ušetřila zbytečné náklady.

Letošní akci máme za sebou, můžeš jí pro čtenáře jako dramaturg zhodnotit?

Já si myslím, že jsme měli letos nejlepší program. Taky jsem rád, že se nám podařilo i přes zaklínanou finanční krizi festival ve své pestrosti a ploše, na které probíhal, rozšířit. Poprvé jsme zavedli tzv. Partner Pass, který umožnil návštěvníkům získat některé bonusy od festivalu jako např. CD sampler, program s anotacemi k jednotlivým vystoupením, nějaké slevy od partnerů akce, výměnou za podporu festivalu. Vlastně šlo hlavně o to, že jsme chtěli přesvědčit příznivce akce, že jejich finanční participace je do budoucna nutná a takový model na bázi dobrovolnosti by mohl udržet festivalu svobodnou atmosféru bez plotů, bariér, osobních prohlídek a tak podobně. Téměř 2000 diváků festival takto podpořilo a to je úžasný výsledek první rok. Osobně jsem šel mezi lidi taky chvíli prodávat a měl jsem velký problém s tím, jak spoustu lidí dávalo najevo, že je to úplná samozřejmost, že taková akce je přístupná zdarma a v podstatě ji pro ty lidi rozsáhlý tým zdarma takto připraví. Pak jsem si ale řekl, že se tím nesmím stresovat, že to bude trvat delší dobu, než se vytvoří pevnější vztah mezi diváky a naším festivalem a pochopí, že každá koruna, kterou nám někde pomohou získat jen zlepší služby, program a prostě celý výsledný dojem každému z účastníků.

Odnesl sis nějaký ryze nevšední zážitek z tohoto ročníku?

Pobavil mne Son of Dave, který v zákulisí vymyslel, že si nasype kafe do tabáku, bude tomu říkat coffee and cigarettes a nemusí, když kouří zbytečně ještě pít kafe. Jinak jeho taneční harmoniková „one man show“ byla jedním ze skvělých zážitků z hlavní scény, teda pro mne osobně rozhodně.

Zapomeňme teď na United Island, protože bych se rád přesunul k projektu oslav sedmnáctého listopadu, který proběhl minulý rok na Národní třídě. Kdo je otcem té myšlenky?

Praotcem myšlenky, která vedla k založení neziskové organizace Opony o.p.s. je pan Ladislav Čumba, divadelní teoretik, který má spousty skvělých nápadů, o nichž neustále někoho přesvědčuje. To bylo tak, že jednou jsem se probudil po bujarém večírku na festivalu Colours of Ostrava a hledal spojení na vlak zpět do Prahy. V ten moment volá Ladislav Čumba a říká: „Za dva roky bude 2009, přesně dvacet let od sametové revoluce a bude to nejdéle, co máme demokracii v Čechách! Zavolej Pink Floydům a řekni jim, ať zahrají na Václaváku! Chápeš? Supér, ne?! Díky!“ Já jsem pak jel tím vlakem zpátky do Prahy a jen jsem si říkal, jaký je ten Láďa šílenec. O něco později jsem navštívil Trutnovský festival, kam zavítal i Václav Havel. Shodou Okolností to tam Láďa Čumba moderoval. Samozřejmě netrvalo dlouho a začal mě zase úkolovat, abych za ním zašel a přemluvil ho, aby Pink Floydům zavolal on. Trochu vtipný začátek. Nicméně na toto konto se rozvinula diskuse mezi přáteli a různými kulturními produkcemi. Shodli jsme se v docela širokém počtu, že rok 1989 je pro všechny neoddiskutovatelný termín zlomu, který stojí za to připomenout. Došlo nám, že je nám přes třicet a delší polovinu života již žijeme ve svobodném prostředí. A zároveň jsme si i řekli, že bychom rádi varovali mladší ročníky, které totalitu již nezažili. Užili jsme si devadesátá léta, která sice se už jen těžko budou opakovat, ale stále si pamatujeme všední vopruzy a stresy z domova, ze školy, z ulice z doby totalitní. Tak jsme to nakonec pojali dost vážně a seriozně.



Takže David Gaydečka napsal pohlednici Pink Floydům?

Ještě lépe.Udělali jsme pokus a odjeli do Londýna, kde jsme vygooglovali adresu Rogera Waterse. Byli jsme u něj před domem, samozřejmě jsme se nedozvonili, takže jsme museli jít oficiální cestou. Skutečně jsme se setkali s jeho agenty a ti nám dokonce řekli, že do toho Roger půjde. Pomohl nám skutečně i Václav Havel, který všem členům skupiny poslal svůj osobní dopis, přímluvu. Všechno vypadalo nadějně, no ale bohužel zemřel klávesista Pink Floyd a celé jsme to postupně změnili. Taky by nakonec stejně, jak to v Čechách chodí, byl asi dost velký problém s hledáním finančních partnerů pro akci. Nakonec se to vyvinulo celé jinak a řekli jsme si, že tuhle emoci dobře vyjádří spíše naši vrstevníci. Takže jsme oslovili Romana Holého . Monkey Business odvedli skvělý výkon. Během krátké chvíle nacvičili nový repertoár postavený na písních umělců, kteří se neohýbali před komunistickou totalitou a odehráli koncert, na který se jentak nezapomene. Myslím, že pro mnohé to bylo dost velké překvapení, když Monkey Business najednou doprovázeli Vláďu Mišíka, Vláďu Třešňáka, Vláďu Mertu, ale třeba taky i Joan Baez, která kvůli oslavě 17. listopadu prodloužila pobyt a dorazila za Monkey k nim do zkušebny. Na Národní přišlo nevídaně mnoho lidí Podobné akce ve veřejném prostoru podle mne dávají Praze pozitivního ducha.

V médiích se objevovaly informace, že jste měli problémy s ultrapravicovými extrémisty?

Díky policii se nás to nějak výrazněji nedotklo, což mě upřímně docela překvapilo. Měli to informačně perfektně zvládnuté. Náckové to totiž vymysleli tak, že si pronajmou loď a překvapí nás zezadu od řeky. No a policie o tom naštěstí věděla a vypustila jim plavební komoru. Takže oni tam uvízli na parníku a nikam se nedostali. Bylo to jako v dobrodružném filmu. Přišla sice nějaká skupinka v čele s panem Vandasem, ale policie má právo někoho nevpustit v případě, že si to organizátor výslovně nepřeje. Takže zavolali produkčním, ti řekli, že si tuto skupinu lidí na oslavě nepřejí a bylo to vyřešeno. I vůči náckům myslím, že proběhlo ze strany policie naprosto korektní chování.

Jaký jste měli feedback od lidí?

Řekl bych, že dva základní typy. Podtitul akce 20 let bez opony byl “máme co slavit“ , i přesto, že aktuální nálada ve společnosti byla poměrně negativní, jsem doteď přesvědčen, že všechno tu tak zlé není. Spíše naopak. Máme demokracii, svobody, a je jen na nás, jak s nimi naložíme. Lidi se postupně mění a společnost se bude dávat dohromady po 40 letech řádění komunistickýchu zločinců ještě dlouho. Je tu přece spousta nadšených a poctivých lidí. Že by se tedy v tenhle datum vůbec nic nedělo, nám přišlo dost strašné a podle mého názoru, kdyby tu í Opona, které to organizovala, nebyla nebylo, nijak výrazně by se významné výročí a zlom v životě každého z nás neoslavoval.. Jsem docela rád, že se zapojilo i město a v téhle snaze nás nakonec podpořilo. Bohužel ministerstva, kde jsme žádali o podporu, to tehdy naprosto odzývala. Feedback byl hrozně pozitivní. Dostali jsem hodně skvělých reakcí a myslím, že to i vyvolalo očekávání, co bude organizace Opona dělat dál. Rozhodně se bude profilovat kulturně-edukativními projekty a různými projekty informovat o hrozbách, které lidem totalitní praktiky přinášejí.

Když už se bavíme o podobných aktivitách, jaký máš pocit z právě proběhlých voleb?

Jako volič jsem z výsledku nadšený. Cestou k volbám jsme se se ženou dohodli na všem hrozném, co z nich asi vyplyne a tak jsme se smířili, že to nedopadne dobře, abychom nebyli pak při sledování výsledků v depresi. Připravili jsme se dopředu. Když ale potom v televizi vyšly první odhady výsledků, byl to šok. Trvalo mi chvíli, než jsem si přestal myslet, že se jedná o mystifikační show. A pak to byl trochu adrenalin podobný jak při sledování hokeje, trochu jako při nájezdech, když hokej zápas skončí remizou. Jsem rád, že lidi ukázali, že se jejich hlas počítá a volby rozhodli oni, ne marketingové kampaně sekretariátů politických stran. Zároveň jsem dost zvědavý, jestli silný mandát, který vláda i parlament ve volbách dostaly, využijí odpovědně ve prospěch celé společnosti. Zatím máme myslím velkou naději!

Docela mě zajímá, jestli máš nějaký čas na osobní život. Chodíváš třeba do kina, divadla, případně sportovat?

No teď jsem si čas na osobní život udělal. I proto se omlouvám, že ta autorizace trvala takto dlouho. Máme za sebou se ženou a dětma výlet do Stromovky, do Klánovic, na Slapy a budeme v putování po pražských periferiích a českých chalupách pokračovat!

Dobrá, pojďme pomalu do finále. Máš nějaké životní motto, nebo vzkaz, pozvánku čtenářům, kteří s námi strávili tohle povídání?

To je výzva k nějaké zodpovědné odpovědi. Snad to nebude znít moc pateticky. Přeji všem, co tento rozhovor vydrželi číst až do konce, aby sobě nebo svému okolí splnili nějaký sen. Věci, které se zdají býti nemožnými, se mohou snadno stát možnými. Stačí se pokusit a pak to třeba i v těžkých chvílích nevzdát a neustále pracovat na tom, aby se ten sen stal skutečným!

foto: R-Man