Booka Shade: "…a strčila mi ji do pusy"

Arno: Máte tu někde led?
Saiha: Přímo tady?
Arno: Vůbec ve vaší zemi.
Saiha: Přírodní teď asi těžko.
Walter: Takové interview z lednice…

Máte velmi nabitý program. Dnes ještě hrajete na festivalu Balaton Sound. I proto zde hrajete tak brzy. Když jste tak často pryč z domova, co je první věc, kterou uděláte po návratu? Myslím tím nějaký rituál.

Walter: Určitě chceme být okamžitě s rodinou. Momentálně očekávám narození dalšího syna. Pro mé tělo je to sice jako skákání na trampolíně, ale první věc po návratu je okamžitý skok zpět do rodinného života. Ovšem na druhou stranu se také vracíme do studia, pracujeme na nové hudbě a remixech, připravujeme se na vystoupení. A tak pořád dokola. Takže není moc času na nějaký relax.

Narušuje nějak tento životní styl váš rodinný život?

Arno: Samozřejmě to s sebou nese nějaké následky. Poměrně velké. Ale oba máme to štěstí, že nám naše ženy rozumějí. Chápou, co děláme a co musíme dělat. Takže máme jejich plnou podporu. Občas to tedy není lehké, když musíme cestovat po celém světě. V tu chvíli si přejeme, abychom byli zrovna doma. Jinak ale rozhodně milujeme naši profesi. Známe se přes dvacet let a vždycky jsme snili, že budeme takto jednou cestovat po světě a předávat naší hudbu lidem. Je to pro nás pocta. Takže na jednu stranu je to opravdu vyčerpávající, ale na tu druhou úžasné.

Tys, Waltře, prý složil skladbu You Don’t Know What You Mean To Me pro svého právě narozeného syna…

Walter: To je pravda.

Máte tedy ve své tvorbě ještě jiné tracky někomu takto věnované? Napadá mě vaše hymna Mandarine Girl, která se prý pojí k nějakému zážitku.

Walter: Mandarine Girl je velmi starý příběh ze začátku devadesátých let, kdy jsme začali dělat techno. Byla to moje první klubová zkušenost ve Frankfurtu v klubu Omen, což byl klub Svena Vätha, jednoho z nejznámějších Djů Evropy. Tancoval jsem na stagi a najednou se přede mnou objevilo děvče s mandarinkou, strčilo mi dílek do pusy a zmizelo. Mohl jsem čekat, že mi strčí do pusy cokoliv, ale byla to jen mandarinka. V tu chvíli velmi osvěžující. A to je vlastně všechno, ale byla to velká inspirace. Proto má song feeling té doby a jmenuje se Mandarine Girl.

(Arno se zaobírá hledáním ledu)

Jak začínáte tvořit takový track?

Walter: Pokaždé jinak. Někdy je to rytmus, jindy basová linka. I když to bych lhal. Nikdy nezačínám rytmem. Je to více o melodii a harmonii. Podle toho, co se mi zrovna honí v hlavě, Jakou mám náladu.

Asi čím dál tím veselejší. Album od alba mi přijde vaše tvorba řekněme pozitivněji znějící. Jak vy hodnotíte svůj vývoj?

Arno: Naše nové album The Sun And The Neon Light je rozhodně vyspělejší než naše předchozí alba. Možná jsou v něm některé stránky temnější, než jsou třeba v Mementu. Na albu Movements jsme zase pracovali hodně s velmi jednoduchými synthovými plochami. Teď jsme chtěli docílit větší strukturovanosti, více vrstev zvuku. A technicky jsme hledali jiný druh zvuku. Tudíž jsme i použili jiné vybavení k tvorbě. Použili jsme i vnější přirozené zvuky. Takže toto album se od předchozích hodně liší.

To je tedy současná doba. Bavme se teď o vašich začátcích. Booka Shade datujeme od devadesátých let. Jak jste se seznámili?

Walter: Někdy v polovině osmdesátek jsme se potkali ve škole. Přesněji v roce 1984. Začínali jsme jako školní kapela, která hrála věci například od Van Halen nebo Pink Floyd. Arno byl již dříve bubeníkem v jiné školní kapele a já se učil hrát na kytaru. Tak jsme posléze začali hrát dohromady. Postupem času jsem přešel od kytary ke klávesám.

Arno: Náš další projekt byl Indian Summer. Hudba to byla jednoduchá, protože jsme neměli mnoho vybavení. Nahráli jsme pár věcí ve studiu a poté jsme nalezli našeho dalšího partnera Petera., který měl opravdové profesionální studio. A tak se z nás stali Planet Claire.

S Planet Claire jste v roce 1992 slavili velký úspěch s hitem Heaven In Your Hands, kdy vás zastoupila značka EMI. Přesto však projekt Planet Claire skončil. Proč?

Walter: V tu dobu se tam všechno měnilo a zaměstnanci se střídali. Lidé, kteří nás měli na starosti, tam už nepracovali a značka nás začala tlačit směrem, který se nám nezamlouval. Tak éra Planet Claire skončila.

Teď tedy tvoříte projekt Booka Shade. Co vůbec znamená ten název?

Walter: Nic zvláštního. V polovině devadesátých let jsme nějak potřebovali pojmenovat náš nový projekt pro release na holandském labelu Touché. Listovali jsme stránkami časopisu, kde na nás na jedné vykouklo slovo "booker" a na jiné "shade". Tak nějak nám to hezky znělo, a proto jsme to použili. Na začátku si někteří lidé mysleli, že jsme odněkud z Asie, protože to mělo prý takový asijský nádech.

Vždycky mě zajímá hudební vliv rodičů. Jak tomu bylo u vás?

Arno: Oba pocházíme ze silně hudebních rodin. Walterova rodina je hodně zaměřená na klasiku, hlavně na Wagnera. Je takový Wagnerovec. Můj otec zase hrál za studentských let v jazzové kapele. Sestra hraje na piano, bratr na kytaru. Takže vyrůstat s hudbou pro nás bylo přirozené a jsme velmi vděčni, že se nám dostalo možnosti poslouchat tolik různorodé hudby.

Takže když jste byli malí, bylo už vaše vysněné povolání muzikant?

Arno: Jo! (směje se)

Walter: No počkat! Já chtěl být v osmi nejdříve detektivem!

Nelituješ, že nejsi?

Walter: Kdybych věděl, že se mi podaří rozlousknout nějaký velký případ, tak možná ano. (smích)

To snad ne. Tak zpět k hudbě do pozdních devadesátek. Jak se to sešlo s Get Physical Music? A proč vůbec Get Physical?

Arno: Základ je Olivia Newton-John.

Vážně ta její příšerná písnička?

Arno: Přesně! (smích)

Walter: Příběh je takový, že jsme potkali Patricka a Philippa z M.A.N.D.Y a DJe T, kteří v té době nebyli zrovna spokojení s tím, co právě dělali. Jeden byl marketingový inženýr, druhý dělal v časopise… Už nevím. Prostě opustili svá původní povolání. Takže se šest lidí dalo dohromady a přemýšlelo, co dál. Přišli jsme s nápadem, že bychom mohli založit vlastní label. Hlavní důvod byl ale ten, že jsme v té době dělali hudbu, která nebyla moc běžná, tudíž pro nás neexistovala dost vhodná značka, u které bychom mohli vydávat. Chvíli jsme také pracovali na komerci pro všechny ty německé Superstar, Pop Idol a já nevím co ještě. Měli jsme je neustále ve studiu a nebylo to zrovna to pravé ořechové. Spíš to bylo hodně únavné a neinspirativní. Tak jsme s tím skončili a vrátili jsme se zas k tomu, co nás baví a začali dělat hudbu, co děláme teď.

Co pro vás tedy znamená fyzická či tělesná hudba?

Arno: Je to o potěšení z tance, clubbingu. Pocení se mezi ostatními…

Walter: To přesně vystihuje dnešek. (smích)

Arno: Jo, vždycky jsme takhle zpocení! (smích, v karavanu bylo opravdové horko každému) Ó led! Led, led, led! (Arno jde zabořit hlavu do právě přineseného ledu)

To mi nahrává na otázku live shows. Na koncertě v Berlíně jste supportovali mocné Depeche Mode. Prý jste tak nejdřív nechtěli učinit. Jak to?

Walter: To je snadné. Jsou nám tak blízcí, protože jsou to naši hrdinové. A někdy prostě není dobré své hrdiny potkat v reálu. Proto jsme tak dlouho váhali, ale na konci jsme nemohli říct ne.

Absolutně chápu. Zmínila jsem Berlín. Ovlivňuje vás toto prostředí nějak?

Walter: Nejsem si jistý, že bychom dělali stejnou hudbu, být na Ibize. Město hodně žije a máš z něj takový industríální pocit. Každý den se tam mění situace. Přibývají nové kluby, hospody… Město zkrátka není hotové a to je skvělé. Proudí tam stále noví a noví kreativní lidé a to je hodně inspirativní. Miluju to město.

Vaše live shows často doprovází speciální videoprojekce. Jak moc je pro vás ona vizuální stránka důležitá?

Arno: Je to skvělý doplněk show. Na začátku jsme to používali hlavně kvůli pocitu, že koukat pouze na nás dva by nebylo dostatečně zábavné. Dalo by se to nazvat skrýváním se za vizuály. Ale zakrátko jsme poznali, že show funguje velmi dobře i bez nich, protože přeci jen hrajeme na nástroje a blbneme na podiu. Ale máme rádi, když se může představení ještě něčím takovým doplnit. Když se podíváš na obaly některých našich desek, zjistíš, že jsou projekce udělané zčásti podle nich. Je to kombinace všeho.

Také jste měli možnost představit se na pro vás neobvyklých festivalech jako je Montreaux Jazz Festival a Virgin Rock Festival. Jaká byla tato zkušenost?

Walter: Montreaux Jazz byla úžasná zkušenost, protože ten festival známe velmi dlouho a je to legenda. A byl to velmi zvláštní pocit, když jsme byli jako elektroničtí umělci pozváni zrovna sem. Jinak u toho není žádný zvláštní příběh. Rádi jsme to vzali. Letos jsme tam měli hrát také, ale bohužel se to opět tak sešlo, že ten den už hrajeme asi na dvou místech, jak je tomu dnes.

Arno: Co je hlavně zajímavé, je, že nejsme limitováni žádnými kategoriemi. Nehrajeme pouze na tanečních festivalech. Hrajeme třeba na rockových, jako je Glastonbury nebo Walk in the Park Festival, což je největší německý rockový festival. Před námi i po nás hrála rocková kapela a fungovalo to. Jsme moc rádi, že nemusíme hrát jen dle pozdně nočních konceptů taneční scény.

Walter: Vidět dlouhovlasého fanouška Metallicy jak zuřivě mává hlavou do Body Language byl neuvěřitelný zážitek.

Možná i proto, že vaše tracky znějí při živých vystoupeních fakt nadupaně. Děláte nějaké speciální aranže?

Arno: Jasně. Někdy jednoduše potřebuješ pro vystoupení více energie. Záleží také na denní době a tvé náladě. Když hraješ noční show, potřebuješ tomu dodat šťávu. Pak máme ale skladby jako Outskirts, což je otevírací track z nového alba a funguje také dobře. Lidé se občas potřebují zklidnit.

Walter: Jsme více housově orientovaní, což znamená, že chceme být více groovy. Ne nějaký nářez typu Justice. Jsme víc deep, ale i tak se ze sebe snažíme vydat energie, co jen můžeme.

Zvládáte kalit během představení?

Arno: Jestli to potřebujeme k hraní? Ehm. Ne. Ano. Ne. Ano. Ano.

Walter: Ne. Ne. Ne. (smích)

Arno: Zvlášť ne takto odpoledne, když je takové vedro. Můžeš se zabít. I když Jägermeister není problém. (smích)

Walter: Myslím, že jsme blízko hranici 350 představení. Kdybychom každý večer chlastali a fetovali, tak bychom to asi nezvládli. Jasně, že jsou tady DJs, kteří to zvládají, ale my jsme live act. Vozíme s sebou metráky vybavení, musíme být dobře organizovaní. Proto nepijeme.

Arno: Ale takové šampaňské nikdy neodmítneme. (smích)

Walter: Hmm. Ano. (velmi lascivním přízvukem) Zvlášť na afterparties, které mohou trvat třeba týden, že. (směje se již celý karavan)

Pěkně! Nedávno jste vydali Movements Tour DVD We Come To Dance, kde prý Arno vysvětluje, proč občas na podiu pláče. Takže?

Arno: To není úplně přesné.

Walter: Ale je. Pláče, protože jsem tak špatný klávesák.

Arno: To máš vlastně pravdu. Vždycky je mi z něj do breku. (smích) Stalo se mi to jednou, když jsme hráli před dvanácti tisíci lidmi. Celá ta masa lidí s námi celou dobu skákala, zpívala každý song, každou melodii. Byly to silné momenty. Hlavně když došlo na In White Rooms. Samozřejmě, že se to tvého srdce dotkne. Proto to děláme, proto jsme muzikanty.

Dobrý závěr. Teď můžete svým fanouškům ještě něco vzkázat.

Stay physical!

Foto: Dan Kafka