RECENZE
Hudební recenze: Orbital - Wonky
Jak moc je potřeba bratry z britské rodiny Hartnollových představovat? Nejspíš bych to mohla i přeskočit vzhledem k tomu, že na elektronické scéně se pohybují zhruba od roku, kdy mně byla přeříznuta pupeční šňůra. I když se v roce 2004 Phil a Paul přiblížili až nebezpečně blízko propasti hudební produkce a rozhodli se ukončit kariéru, zachovali svoji formaci a po letech se opět pustili do práce. Tahle hudební krize trvala celých pět let a nikdo už snad ani nedoufal, že se zase vrátí. "Pro mě je hudba něco takového, jako řídit rychlou káru a prostě šlapat na plný plyn - někdy to holt omrzí a chcete rychle sjet z dálnice - pak zase naskočíte a jedete jakoby nic..." říká Paul.
Většinou, když jde o nějaký velký návrat ověřené kvality, ozve se pár rejpalů, že už to není to, co bývalo. Klasika. Jenže v téhle podobě, jakou představují na novém albu Wonky, bych se vážně divila, že by to někdo komentoval v negativním slova smyslu. Je to sice diskutabilní, protože od posledního alba se přece jenom hudební scéna posunula jinam, nicméně oba dva tvrdí, že až tolik tu novou hudbu neposlouchají a razí si svoji zlatou střední cestu.
Za příjemným vizuálem alba se skrývá nadupaná a ohebná elektronika, která tak skvěle reprezentuje typický Orbiťácký styl. Paradoxem je minimalistický design coveru, který by mohl prezentovat spíš typické IDM nebo ambient. Je to ale o stejném pocitu, který míváte v zimě, když si na tričko a tři svetry oblíkáte bundu a stále nemáte dost. A protože vrstvení je stále trendy, Orbital rozhodně nejsou pozadu. Úvodní One Big Moment zas tak velkým momentem není, taková normální otevíračka, kterou stejně pak přeskočíte a více času věnujete chutnějšímu prostředku.
Právě o to zajímavější je další Straight Sun, optimistická a ničím neposkvrněná skákající elektronika, která mě fakt pobavila. Dvakrát za sebou a stále nemám dost, obzvlášť mě baví druhá polovina, která je stejně neforemní jako lidské střevo. Více pozornosti je ale třeba věnovat neočekávané spolupráci s gotickou divou Zola Jesus. Skladba New France sice není moc mejdanová, ale řekla bych, že nejsilnější kousek celého alba. Vokalistka je totiž umělkyně sama o sobě a tohle kvalitní propracování od Orbital jí rozhodně jméno nijak nepoškodilo. Jelikož Zola čerpá ze svých znalostí operního zpěvu, jde především o oduševnělý text vytažený do vysokých výšek, tak typických pro její vlastní hudbu. Tiše doufám, že jejich spolupráce neskončí jenom u jedné jediné skladby a brzo se zase s něčím podobným opět ozvou.
Na druhou příčku oblíbenosti se u mě řadí Wonky, opět s vokalistkou, ale tentokrát rapovou zpěvačkou Lady Leshurr. Dejme tomu, že občas to zní trochu jako Basement Jaxx, ale stejně bych jim to odpustila, škoda bude, jestli se z toho stane taková ta klasická hitovka, kterou omílají v rádiích, a v klubech už vážně začíná lézt na nervy. Ovšem psycho klip se zdrogovanými kočkami (i jejích páničkem) stojí za to.
Finální Where Is It Going s otazníkem na konci přidává celému projektu kousek mystičnosti a nějakou tu filozofickou otázku: "A co teď?". Ale je naprosto jasné, že ač hoši už zešedivěli a poztráceli vlasy, rozhodně do důchodu nepatří. O to víc bych se těšila na případné vizuály a zvukový systém při živém vystoupení - albu dávám čtyři z pěti hvězdiček.
interpret / album: Orbital / Wonky
label: ACP Recordings
URL: http://www.orbitalofficial.com
styl: leftfield, dubstep, techno, electro
Hodnocení: 80%
mamba
foto: archiv
Britské bratrské duo Orbital se znovu představí v České republice a to v rámci dalšího ročníku Rock For People, který se uskuteční ve Festivalparku Hradec Králové 3. - 6. července 2012!