Cinematic Orchestra - Everyday

Label Ninja Tune můžete buď milovat a nebo nepochopit. Jiná možnost prostě není. Interpreti, kteří zde vydávají svůj záhadný a zvláštní hudební materiál, rozhodně nehopsají po prvních třech příčkách světových hitparád. Spíše tvoří muziku, jenž zaznamenává jejich životní postoje, emoce, osobní zážitky a své posluchače si pomalu (zato však trpělivě) vychovávají a posléze za odměnu dokonce hýčkají. Věhlas této londýnské značky, spadající do obrovské rodiny Mute, proslavili hlavně DJ Food, Mr. Scruff, The Herbaliser, nebo Funki Porcini. Těm však už tři roky v těsném závěsu asistuje další projekt - Cinematic Orchestra. U příležitosti jejich druhého alba, které si společně projdeme, jsem pro vás samozřejmě neopoměl připravit profil studiového projektu, těžícího z ještě stále nevyčerpatelné triphopové pokladnice.

Předtím, než Cinematic Orchestra začali navazovat kontakt s prvními fanoušky líných rytmů a ponuré atmosféry, musel se jejich lídr někde hudebně otrkat. Jason Swinscoe studoval v roce 1990 na Cardiff College a všechen svůj volný čas a muzikantské nadšení věnoval projektu Crabladder. Ten v sobě spojoval co se dalo a co zrovna bylo po ruce. Představte si fůzi jazzu, říznutou agresivními punkovými motivy a k tomuto už tak zvláštnímu propojení ještě nově vykonstruované programátorské fígle s moderní technikou. Touha pro experiment pak do poloviny 90. let Jasona v jeho bádání zaměstnávala. Po rozpadu Crabladder to zkoušel jako diskžokej v několika klubech a zlákalo ho i vysílání v britských pirátských rádiích. Poté, co si zkusil svůj vlastní pohled na muziku, kterou měl tolik rád, dostal šanci, aby na sebe upozornil prostřednictvím remixů pro Ryuichi Sakamota a Coldcut. Jak vše dopadlo, mohli posluchači posoudit prostřednictvím kompilace Ninja Cuts 3 v roce 1997. Bylo vyhráno a kontakt navázán, takže o dva roky později, kdy s pár známými dávají dohromady definitivní podobu Cinematic Orchestra, už nic nebrání tomu, aby se započalo s nahráváním prvního singlu.

Ve studiu ho postupně obestoupili - Tom Chant, hráč na klavír a saxofon, bubeník Daniel Howard, hráč na basu Phil France, proběhly finální úpravy a první singl Channel 1 Suite byl připraven pro export na gramofonové talíře. Svůj debut si však Jason ani pořádně nevychutnává. Dostává totiž prostor pro celou desku a potřebuje studiové zázemí ke svému bádání plně využít, aby měl posléze z čeho vybírat. Kromě Channel 1 Suite se nakonec na albu Motion objevuje ještě dalších šest skladeb, kdy ta nejdelší - Night Of The Iguana, dosahuje stopáže téměř třinácti a půl minuty! Mimo jazzové nahrávky 60. a 70. let, které Jasona ovlivnily při zkoumání elektronických možností jeho mašinek, zaměřil svůj pohled ještě na světové velikány filmové hudby. Jeho hi-fi věží tak zněly soundtracky od Ennio Morriconeho, Elvina Jonese, Andre Previna, nebo Davida Rose a myšlenky tak dostávaly nový řád a v hlavě se mu vytvářely hudební příběhy, vonící po dobrodružství. Současné složení živých muzikantů už mu nestačilo, takže jako posilu přivolal ještě Jamie Colemana (hráče na trumpetu a lesní roh) a výlet do světa hudebních značek přinesl originální skladby s množstvím samplů, netradičním cimbálovým doprovodem a dramatickými momenty pro zhypnotizované posluchače.

Deska byla na světě, ale Jason Swinscoe ani příští rok se svojí partou nezahálel. Nepouštěli se sice do studování nového materiálu, spíše neodolali nabídce od Ninja Tune a na desku Remixes 1998 - 2000 umístili svých sedm hudebních vizí pro jiné autory. Za nehty jim tak uvízli Kenji Eno, DJ Krust, Robin Lee, či Piero Umilani. Opět představili zcela odlišné verze plné napětí, zvratů a překvapení, ve zlenivělých triphopových rytmech. Oslovila je také možnost živého vystupování, takže je dnes můžeme také potkat na festivalech nejedné světové metropole. Konkrétně pro letní měsíce letošního roku jejich diář obsahoval týden co týden nějaké to festivalové městečko - Homelands, Sonar Festival v Barceloně, Pantatiero Festival v Cannes, či Roots Day v Londýně. Vystupují ve své klasické studiové sestavě, která je ještě obohacena o hráče na klávesy Johna Ellise, bubeníka Luke Flowerse a za gramofony tu exhibuje Patrick Carpenter, kterého mnozí budou znát, jako člena uskupení DJ Food. Normální kamarádská výpomoc. :) Tolik profil projektu s nepříliš bohatou historií, takže nic nebrání tomu, abychom CDčko zasunuli do přehrávače a nechali se unášet prvními tóny jejich novinkového alba Everyday.

Ty patří úvodní skladbě All That You Give (MP3), k níž svým hlasem přispěla i vokalistka Fontella Bass. Ta by se měla předvést v celé své kráse, protože už v roce 1960 bodovala v jazzovém seskupení Art Ensemble Of Chicago, se skladbou Rescue Me. Věřme, že její hlas své kouzlo neztratil... Než však poprvé uchopí mikrofon, Jason musí správně rozdmýchat atmosféru. Zatím začínáme hodně zlehka a hodně netradičně. Jen se přiznejte, kdy jste naposledy slyšeli zvuk harfy, s tolik pohádkovou barvou zvuku? Nevím jak vy, ale já si při tomto strunném doprovodu připadám, jako někde pod vodní hladinou, kdy mé oči přivykají novému místu a přizpůsobují se odlišnému barevnému spektru. Každopádně harfa je nástroj, který neskutečně uklidňuje a uvolňuje mozkové závity. Tady jí postupně sekunduje silné kontrabasové vybrnkávání, táhlé smyčce a to už ke slovu přichází i pravý nefalšovaný bubeník. Po dvou a půl minutách konečně Fontella Bass otevírá pusu a její hlas je položen ve stejné úrovni, jako tomu je u Goldieho vokalistky Diane Charlemagne. Jazzový feeling je však ještě více patrnější a na její hraní se slovíčky se budete vyloženě těšit. Nemusí zpívat pouze regulerní text, i v jejím preludování, kdy kopíruje cesty nástrojů, je obrovská síla. Vše je příjemně uvolněné, smyčce v pozadí naznačují filmovou atmosféru - klasický mazlivý a absolutně nekomplikovaný track je na světě! Docela by mě zajímalo, jak se k této skladbě postavil Matthew Herbert, kterého mám taky moc rád, ale to budu muset zapátrat po vinylovém vydání, jenž jeho remix obsahuje.

Hned dvojka Burnout překračuje desetiminutový záznam. První minuta zdánlivě připomíná Floexovy badatelské výlety po zvukových pláních. Cinematic Orchestra se tu zatím rozkoukávají, a aby nebyli potichu, stačí jim k tomu pár klávesových tónů, dřívka a pomalé vybrnkávání kontrabasu. Bubeník svoji ohromnou aparaturu zatím jen lechtá a pouze všem nástrojům diktuje rytmickou složku, aby náhodou nevybočily. Následují táhlé trumpetové tóny, tady hodně připomínající desku Vertigo od Groove Armada. Také hlasy tu dostávají prostor, i když budou spíše patřit sampleru, než živým vokalistům. Jedná se stále o tytéž smyčky, původem snad z nějakých starých jazzových nahrávek. Zatím tenhle track příjemně uspává a navozuje přátelskou a odpočinkovou atmosféru, kdy se čas konečně zastavil a vy se můžete zvolna v prostředí, ve kterém to máte rádi, začít pohybovat do rytmu. Zlom nastává zhruba v polovině, kdy se lehká španělka pouští do nových kytarových variací, kontrabas navozuje dramatické očekávání něčeho velikého, pozadu nezůstávají ani dechy a vám hlavou náhle probleskávají okamžiky filmu, který vás zaujal. Tohle je opravdová symfonie, která z ponurého úvodu vykouzlí optimistické téma, jenž chytí za srdce každého, bez ohledu na množství citu...

Třetí Flite (MP3) je podstatně rozjetější a lehce vám vnutí srovnání s berlínskými Jazzanova. Propracovaným bicím předchází nejprve netradiční (téměř až skleněná) barva klávesového rozjímání. Po ní však každý bubeník dostane nutkání skočit za svou soupravu a zkusit si nové a nové možnosti, jež mu tady Cinematic Orchestra nastiňují... Opravdu skvost, bez chviličky nudného stereotypu. Flite si vystačí pouze s kontrabasem, klávesami a bicími. Občas se vynoří nějaký krátký počítačový zvuk, ale tohle je koncert pouze pro tyhle tři nástroje. A jak jim to spolu sluší! Všechny tři muzikanty napadají nové příběhy a oni je okamžitě převádějí do svých instrumentů a radují se navzájem z fungující komunikace. Nekopírovatelná nádhera!

Zpěvačka Fontella Bass pro Cinematic Orchestra nenazpívala pouze jeden track. Také Evolution dostala čest hlasově ozdobit. Její úvod připomíná až nápadně básnický projev philadelphské Ursuly Rucker, která dnes spolupracuje s kdekým. Jako pozadí pro ilustraci posloužila lehounká kytarová smyčka, která ovšem nebude původní. Pověstný vinylový praskot poškrábané desky dává tušit výpůjčku pro tento track. Opět se nacházíme v hodně ponuré atmosféře a už podruhé můžeme obdivovat silný Fontellin hlas. Jeho skutečnou sílu si plně uvědomíte v refrénu a určitě i vás napadne, že s touto ženou byste o hádku nestáli. Myslím, že by vás jednoduše svými argumenty překřičela. Nové jazzové pojetí by se dalo určitě předvést i v nějakém pražském baru, který je na živou produkci zvyklý. Představuju si starý kulatý mikrofon, muzikanty v oblecích a jako novinku chlapíka, který kroutí (s tajemným výrazem v obličeji) čudlíkama na obě strany. Evolution má jedinečnou atmosféru - dochází zde totiž k neskutečným náladovým výkyvům. Nejdříve klidné meditování, najednou se objeví vzrušené hlasy, aby se vše později vrátilo do vyklidněného normálu. Zkrátka track ze života, i s jeho všemi úskalími...

Skladba Man With A Movie Camera (MP3) byla společně s předchozí Evolution představena třem a půl tisícovkám diváků na filmovém festivalu v Porto. Obsahuje totiž momenty z klasického filmu stejného názvu od Dziga Vertova, takže pro tuto příležitost se jistě stala vhodným kandidátem. To, co se tu odehrává, je opravdu nepopsatelné a půlminutová ukázka vám také příliš nepomůže. Tohle totiž není skladba, tohle je monumentální devítiminutový opus, ve kterém se vám při každém novém poslechu podaří objevit nové motivy, kterých jste si předtím nevšimli. Sice žádný ze členů Cinematic Orchestra nepřišel zkrátka, ale tenle track je především o exhibici muzikantů, holdujících dechovým nástrojům. Jejich plíce musely nabrat ohromné množství vzduchu a jejich zručnost musí ocenit úplně každý. Bicí jsou také přehlídkové, nechybí perkuse, ani pár hlasových samplů a pak už se necháte unášet jenom na nafoukaných obláčcích, které mistři plechových nástrojů, s trpělivostí vyrábějí. Jason přidává k dobru i pár počítačových efektů, ale dává si záležet, aby kouzlo živých instrumentů nějak nepokazil. Tohle je opravdové umělecké dílo s duší, pocity i láskou, které si parta šikulů devět minut užívá k oboustranné spokojenosti. Posluchačské i té muzikantské!

Šestou All Things To All Men hlasově podpořil Roots Manuva. Ten v poslední době dokazuje, že klasický rap není doménou pouze pouličních gangů v New Yorku, ale že i v Británii má celkem slušnou základnu. Příznivci tanečnějších beatů si ho určitě budou pamatovat z alba Rhythm & Stealth od Leftfield, ale tady předvádí něco úplně jiného. All Things To All Men by totiž měla být dokonce jeho autobiografickou výpovědí. Začínáme hodně smutně a hodně sklesle. V pozadí se nese tajemné bublání a filmová tedy tahle skladba opravdu je! Člověk má spíše pocit, že poslouchá nějaký soundtrack, než regulerní album. Táhlé klávesové plochy a pomalé vybrnkávání ponurou náladu ještě více umocňuje. Prozatím si tenhle kousek umím představit k závěrečným titulkům filmu, bez očekávání happ yendu, který tentokrát posloužil spíš jako určité memento.

Tři minuty muzikantského varování doplňuje konečně vzácný host a ve svém textu si klade několik důležitých otázek. Hovoří o smrti své nejlepší přítelkyně, o životních problémech, o rozdílech mezi mužem a ženou, zkrátka o tom, čeho si všímá a co ho trápí. Snadno si vás získá na svou stranu - jeho projev je až příliš bolestivý a on je až příliš dobrým vypravěčem, kterému to všechno uvěříte. Navíc Cinematic Orchestra umí nastínit kýženou atmosféru a výsledkem se tak stává song o bolesti, smutku a depresích, ze světa kolem nás. Skoro, jakoby se muzikanti cítili ukřivděně, po osmi minutách skladba nekončí, zato se však naplno rozeznívají všechny nástroje, jenž Manuva doteď svým hlasem překrýval. Všechno, co dokáže vyloudit nějaký zvuk, se chápe příležitosti, po nějaké době slyšíme znovu harfu a pokud vám Manuva nějaké to poselství předal, máte teď ideální příležitost o něm přemýšlet. Cinamatic Orchestra vás z myšlenek vytrhovat nebudou, spíše vytvoří prostor pro přemýšlení.

Titulní Everyday (MP3) vyfasovala statut závěrečného tracku a první minutu to je zatím přehlídka toho, co ve svých strunách všechno ukrývá kontrabas. Rozhodně není nástrojem, jenž by posluchače odzíval! Další muzikanti si příležitost, jak se hudebně zviditelnit, také ujít nenechají. Skladba nepostrádá vývoj, neustále přicházejí nové nápady s melodickými prvky, zvláštní je určitě i ten "školní sbor", který využívá celého stereofonního pásma, kdy track vrcholí. Opět těžko budete odhadovat, kterým směrem nechá Jason Swinscoe své myšlenky proudit a znovu vás překvapí hudebními zvraty. I dlouhé dvě minuty se dokáže s posluchačem loučit, než se jejich vzájemné cesty rozdělí. Ten konec tušíte, ale jeho jakoby napadaly ještě další hudební témata, jenž vám chce překotně říci. Vy přeci jen odoláte a rádi si na úplný konec počkáte - on to totiž s posluchači opravdu umí. Má vzácný dar už od přírody - n-e-n-u-d-i-t!

Závěr: Nějak už si začínám zvykat, že sedmička je pro Cinematic Orchestra šťastným číslem. Ať už to byla předchozí deska, ta dnešní, či soubor remixů, nikdy se více skladeb prostě nedočkáme. :) Nevadí, poutavé hudební povídání stálo za to a hudební obzory se znovu o něco rozšířily. Po DJ Food a Kid Koalovi jsem ochutnal další CDčko, tentokrát s číslem 59, které ve svém katalogu teď label s příjemnou muzikou opečovává. Značka s Ninjou, který po vás mrská vinylem, mě pokaždé dokáže překvapit, pohladit, ale hlavně nezklamat, takže věřme, že se s ním nesetkáváme naposledy...

Myclick


Tracklist: Cinematic Orchestra - Every Day

1. All That You Give (feat. Fontella Bass) (MP3)
2. Burnout
3. Flite (MP3)
4. Evolution (feat. Fontella Bass)
5. Man With The Movie Camera (MP3)
6. All Things To All Men (feat. Roots Manuva)
7. Everyday (MP3)