Nite:Life 08 Compiled By Joey Negro

Opět nadešel čas na desku, u které jsem se po cestě domů nemohl dočkat, až si ji položím na gramofon. Jednak po mém setkání s šestým dílem kompilací Nite:Life (v podání Iana Pooleyho) zájem o hudební dění na labelu NRK mnohonásobně vzrostl a také fakt, že set umíchala jedna z mých houseových legend - Joey Negro, hovořil za vše. Dnes vám tu však nebudu popisovat set včetně prolínání a diskžokejových hrátek, protože jak už jsem se zmínil v úvodu, tento mix vlastním ve vinylové podobě, tudíž skladby jsou tu v originálních délkách a samozřejmě nemíchané. Protože jsem se ještě nikdy Joey Negrovi nevěnoval, zapátral jsem pro vás v historii a připravil nejdříve "krátký" profil člověka, který má prý několikanásobně více hudebních převleků, než sám mistr Norman Cook (a to už je co říci:). Tím nejznámějším je právě Joey Negro, ale v osobních dokladech byste našli úplně někoho jiného.

Dave Lee se narodil 18. června roku 1964. I když je house spojován především se zemí, kterou objevil Kryštof Kolumbus, Dave na svět zakřičel v anglickém městě Isle. Období puberty provázelo zvýšený zájem o muziku, což se projevilo hlavně sbíráním nahrávek z oblasti soulu, diska a funkové muziky. Mít kvalitní skladby a vlastnit jich co nejvíce, bohužel znamená časté šáhnutí poněkud hlouběji do kapsy. Když jsou však kapsy prázdné a rodiče ne příliš rozdávační, musí se člověk postarat sám o sebe. Aby měl Dave finance na to, co ho uchvacovalo, nezřídka prodával zmrzlinu, nebo třídil cibuli. Rok 1986 však pro něho znamená dost podstatnou změnu. Jednak se stěhuje do Londýna, tedy samotného epicentra hudebního dění, a potom tu také dostává svoji první opravdovou práci. Ta souvisela s tím, co ho vždycky zajímalo. S hudbou! Smithers & Leigh, obchod s muzikou, byl po nějakou dobu Daveovi novým domovem. Spojil se mu jeho velký dávný sen - najednou byl kvalitní hudbou obklopen ze všech stran... O rok později však tento obchod ukončuje svoji činnost a Dave práci mění. Tentokrát zakotvuje v distribuční společnosti specializující se na hudební nosiče - Rough Trade. Pod jejich záštitou fungovaly hlavně menší labely - Rhythm King a Big Life.

Nikdy nebyl pouhým pasivním posluchačem. Skládání muziky ho začalo bavit také velmi brzy a díky zkušenostem a kontaktům v hudebních kruzích stojí o to, aby si zkusil vydobýt své štěstí. Mít vlastní materiál je pouze splněním prvního článku. Mít prostor pro jeho vydání je článkem druhým. Aby tyto dva články do sebe zapadly, musí založit vlastní hudební značku - Republic Records. Pro svůj úplně první počin si volí podivnou zkratku M.D.EMM a pochlubí se světu singlem Get Busy. "Busy" začíná také díky svým kvalitám následně být. Jeho láska k vlivům diska ho brzy nutí k předělávce slavné Together Forever od kapely Exodus. To už bylo však pod novým pseudonymem - Raven Maize a on pro její název volí vtipnou přesmyčku - Forever Together.

Nezaměřuje se však pouze na svou tvorbu, ale nové americké skladby, které ho zaujaly, si díky licencím vydává na své malé značce. K britským zákazníkům se tak dostávají desky You're Gonna Miss Me od Turntable Orchestra, Reachin od Phase II, nebo Take Some Time Out od zpěváka Arnolda Jarvise. Pseudonym Joey Negro na kartónovém obalu poprvé zazáří v roce 1991 a skladba Do It Believe It si okamžitě získává respekt celého hudebního okolí. Americká firma Nu Groove si vyžádá možnost vydání tohoto kousku prostřednicvím své distribuce. Dave se může radovat - na Angličana má v krvi až příliš amerického hudebního cítění, proto je za oceánem tak úspěšný. Úspěch ho nutí i k založení dalšího labelu s názvem Z Records a druhý singl Do What You Feel už vychází právě tam. Na poměrně stále neznámého hudebního autora tak čeká další překvapení. Firma Virgin už tehdy měla dost silnou vedoucí pozici a právě ona projevila o druhý Leeův singl zájem! Dave Lee si zároveň zkouší pocity remixéra, které mu evidentně svědčí. Can't Get Over Your Love od projektu Simphonia, Direct Me od Reese Project a Shine On od Sold Out byla první trojicí skladeb, kde si vyzkoušel, jak moc mu tahle role bude vyhovovat. A povedlo se... Dál už to jelo jako na drátkách. Možná právě díky jeho pracovitosti se zrodil název nového hudebního stylu. Disco house byl definován jako tradiční "americký" house se samplovanými úryvky ze starých disco skladeb a Dave Lee byl také v roce 1992 oceněn titulem The Best UK Remixer, který mu zcela bez debat přiřkly oba hudební časopisy DMC/Mixmag a D.J. Magazine.

Určitě bychom neměli opomenout zásluhy, které vznikly po spojení Dave Leeho se skladatelem Andrew "Doc" Livingstonem, autorem spousty disco písniček konce 70. let. Jejich úspěchy vystavěné na vzájemném propojení, se projevily kromě vlastní tvorby i na remixech pro zpěvačky s nádherným hlasem, jako jsou Thelma Houston (I Need Somebody Tonight), nebo Diana Ross (Love Hangover). Tam Dave ukázal všem možným následovníkům, co všechno se dá provádět skloubením silných soulových hlasů s produkty nejmodernějších technických vymožeností. Po nějaké době se však jeho a Andrewovo názory začaly poněkud rozcházet, takže spolupráci ukončují.

Dave pokračuje dál vlastní cestou, staví si nové studio v Islingtonu a také začíná používat ve větší míře živé nástroje (piano, basu, apod.), aby novým skladbám dodal na opravdovosti. Tak trochu se projevuje jako ideální schizofrenik, když chrlí jak o život svůj materiál pod neustále novými přezdívkami. Swingtime Dee, Raven Maize, Doug Willis, Mistura, Z Factor, Foreal People, Sunburst Band, to všechno je náš starý známý Joey Negro, alias Dave Lee. :) Další masivní úspěch na nick Joey Negro čeká již brzy. Spojuje se se sestrou slavné Chaky Khan - Taka Boom a píše pro ni skladbu Can't Get High Without You. Nejvíce se líbila Erick "More" Morillovi, který právě zakládá label Subliminal a ten ji na nové firmě nabízí celkem v osmi(!) remixech, kde se v rolích přemíchávačů blýsknou taková jména, jako Halo Varga, Jose Nunez s Harry "Choo Choo" Romerem, či Eric Kupper. Zaujal však nejenom tancující návštěvníky klubů. Joey Negro za něj dostává i cenu od americké ASCAP Writer's Award, v kategorii Nejlepší taneční singl roku! V tom, že čas zřejmě dozrál, se shodlo vedení firmy Azuli, jejichž desky hodně hrají i DJs v našich končinách a tak Joey Negro využívá možnosti k sestavení kompilace pojmenované právě po skladbě s Chakou Khan, tedy Can't Get Without U. Sedmdesát minut muziky a třináct tracků shrnuje jeho kariéru, už jako slavného autora, producenta a remixéra, když se zde objevují jeho nejlepší hudební momenty.

Na začátek roku 2000 připravuje obrovskou bombu, která se hrála často i v našich klubech třeba pod dohledem pražského Nea. Dave si zopakovává úspěch s Taka Boom a tentokrát pro ni připravil už na křídlech Morillova Subliminal skladbu Must Be The Music. Ta je plná energických našláplých beatů, mistrovského filtrování a obsahuje samozřejmě i nějaký ten vypůjčený vokál. V tomto případě Wastin' My Love od Sticky Fingers. Až doteď jsem se však nezmínil o další Leeově aktivitě - roli diskžokeje. Nevím sice, kde v sobě tenhle dnes osmatřicetiletý pán bere takové zásoby energie, jisté je, že hraní v klubech přináší spoustu inspirace z reakcí tanečníků, tudíž věc pro producenta přímo nezbytná. Ten, kdo neměl příležitost si k Negrovým setům přičichnout v nějakém ze světových klubů, určitě neopoměl 3. března roku 1996 naladit britské Radio 1 a užít si Leeův dvouhodinový Essential Mix. Nechyběly skladby s vokály, zdatní producenti ani vlastní tvorba. Komu před šesti lety tenhle pořad utekl, bude se muset pídit po kompilaci The Voyage, jenž vyšla na labelu X-Treme Records. Dvojcédéčko obsahuje jeho dva sety s množstvím vokálových houseových skladeb, čerpajících z odkazu 80. let, tedy tehdejšího boomu diskotékového hnutí. Pokud máte chuť, provedu vás teď jeho aktuální namíchanou kompilací, i když v mém případě vinylového nosiče, pouze jednotlivými (nemixovanými) tracky...

Prvním kouskem je jeden z obrovských hitů loňského roku. Zajímavé propojení hlasu slavné brooklynské zpěvačky 70. a 80. let Lindy Clifford se samotným Davem Lee, pod hlavičkou nového projektu Akabu. Ta skladba, jenž přinutila tolik diskžokejů o její shánění, dostala název Ride The Storm (MP3). Na vinylovém provedení (narozdíl od CDčka) není typický Medusa Mix, jenž si třeba na loňském Global Connection střihnul dnes už zmiňovaný pražský Neo, ani nová verze od Roba Rivese, ale jiný Negrův zásah. Joey Negro Solar Jazz Mix je o mnoho vokálovější, ale svojí sílu má možná ještě větší. Záleží na tom, pro jakou příležitost je vlastně určen. Zatímco Medusa zapadl do běžné produkce labelu Subliminal, ne každý si bude troufat takhle upovídaný track do svého setu zařadit. I přesto se příznivci najdou! Jindy techhouseový Airto mu svého času také propadl. Startujeme typickými syntetickými automaty s příjemnou opakovací délkou, aby mohl diskžokej co nejjemněji prolnout. Přidává se elektronicky upravená basová linka, pár syčících efektů a pak už Linda může spustit svoji pohádku. Celek je prosycen hodně výraznou zvukovou nadílkou a docela by mě zajímalo, kolik času věnoval Joey finálním úpravám pomocí sampleru. Linda je totiž zcela bezprostřední a přesto se její hlas až příliš tulí k nevtíravým automatům. Fantastické je, kolika různými cestami se jednotlivé části skladby vlastně vydávají. Rozehrává se tu hned několik hudebních příběhů najednou a přesto tu nic nepůsobí rušivým dojmem. Linda, která na fotografiích až nápadně připomíná zpěvačku Cher, nechá svůj hlasový sex appeal plně rozehrát až ke konci tracku, kdy její hlas ve výškách provádí závratné kousky. Jedním slovem lahůdka a pro mě možná singl loňského roku...

Sunburst Band s Garden Of Love může být vzpomínkou na Negrovy staré časy. Záměrně, snad z důvodu odrazení těch, kteří se při výběru dívají na rok vydání, zde časový údaj neuvádí. Přesto jde o track, který nezestárl a rozhodně hned tak nezestárne. Poprvé jsem jej objevil na diskžokejském setu Dimitriho From Paris - A Night At The Playboy Mansion. Už tehdy jsem ho chtěl za každou cenu hrát. Opět se tu dějí zázračné a opravdu nekopírovatelné hudební výlety k posluchačovým vjemům. Intro vás možná zaskočí. Je tak trochu ze světa ambientu. Po pár vteřinách však dochází k nekompromisnímu nástupu bicích mašinek. Ty však nebouchají klasickým statickým rytmem. Jak je u Negra zvykem, občas úder zdvojí, což zvýrazní přechody a ještě všelijak bicí základy vyumělkovává. Rozhodně jsou nejzajímavější jak naechované zvuky, tak zkreslená vokálová linka, tolik připomínající osmdesátá léta.

Ke gradacím Negro používá sirény, hraje si s nájezdy beatů, občas vše podpoří vybrnkávanou basovou linkou a nečekanými zvraty. Hudební senzace - pár roků zpátky a přesto velice nadčasová záležitost, která lidem na parketě roztáhne pusu do obou koutků. Pro někoho hrozná komerce, pro jiného pohled na hudební inspiraci let minulých. Každopádně už další bonbónek v pořadí! Prozatím mě oba kousky maximálně uchvacují.

Feel The Real má na svědomí David Bendeth a její originál pochází až z roku 1979. Aktuální podoba byla svěřena do rukou Jazz'n'Groove, tedy hudebního převleku pánů Briana Tapperta a Marca Pomeroye. Ti si hlavu s modernizací příliš nelámali. Ponechali co nejvíce staré aranže, pouze vylepšili zvuk s co největším záběrem živých nástrojů. Zcela bez debat nejfunkovitější track alba. David Bendeth, ve kterém hravě poznáme černého vokalistu, tu zcela bezchybně předvádí široký hlasový rozsah a vy mu ještě uvěříte vše, co se vám ze svého textu bude snažit předat. Hlasový nájezd zásluhou remixérů zůstává dlouho odkládán a přes dvě a půl minuty je to symfonie neotřelých bicích, pár jemných ploch a příjemného předení kytarky. Rytmus je řádně nakoplý a přitom vůbec ne agresivní. Spíš zvedá i staré pecivály ze židlí a nutí je začít posouvat nohy na parketu a vznášet se ve vzduchu. Za pozorování stojí nástupy jednotlivých nástrojů, které se postupně dostávají ke slovu. Z každého tónu tu čiší dobrá nálada a pokud máte představivost, jako první vás napadne protančená noc se šplouchajícími mořskými vlnami v zádech a cvrkot cikád v teplých krajích. Vaše deprese se rozplynou jako pára nad hrncem!

Dalším vokálovým kouskem je více než příjemná skladba od Satoshi Tomiieho. Ten ji napsal pro dávnou Goldieho vokalistku Diane Charlemagne a Joey Negro si tak z deseti verzí Inspired vybral tu s podtitulem The Vinyl (MP3). Úvodní, téměř minutové skládání bicích doplňků, by mohl závidět i Sedloňův vrchní bubínkář Car-L. Každá tamburína, každý činel si jede po svém a celek se nikde nerozchází, pouze si našel cestu pro komunikaci mezi svými spolunástroji. Diane opět nezklamala a těžko říci, zda jí více sluší houseový rytmus, nebo ten Goldieho zpřelámaný. Inner City Life byla však ještě více o pocitech. Tomiie se k taneční hudbě opravdu postavil čelem. Zatímco automatové spodky jsou typickým příkladem ostříleného houseového producenta, ke slovu tu přichází i značná část živých nástrojů, včetně flétny, klavíru i propracovaných dechů. Senzace, i když spousta lidí závislých na své nezávislosti, by zajisté ohrnula nos nad příliš zpívanou skladbou...

Pátá Blow od Fini Dolo se může také chlubit přepychovými bicími automaty. K nim se postupně přidávají různé hlasové efekty, které původ zkresleného slovíčka prozatím tají. V jednom si jsou Fini Dolo s projektem Akabu podobní. Je to ten upovídaný ženský hlas, který byl pomocí sampleru nastaven tak, aby finálním výsledkem byl dojem jakési výřečné vokalistky, jejíž slova jen tak mimochodem pasují do mezer mezi jednotlivé beaty. Podmanivá je opět basová linka a i zde se mihnou živé dechy. Saxofon i klarinet tu ocení snad každý (alespoň trochu chápající) jedinec. Dlouhý track s množstvím zvratů a nových hudebních cest. Restless Soul Peak Time Mix této skladby má na svědomí Phil Asher. Co se cení, je opravdu megaobrovský prostor, kde se s hlasy šetří a vy si tak vychutnáte instrumentální části. Ta skladba je totiž silná i bez silných hlasů...

Šestku "vyfasoval" track Eyes Of Love (MP3) v podání Brothers Of Soul. Objevil se na křídlech firmy Guidance, kteří pohodovou houseovou muzikou doslova žijou. Dost zásadním setkáním s touto značkou pro mě bylo CDčko The Guidance Collection, které vyšlo jako zvuková příloha jednoho z čísel magazínu Muzik. Opět spousta živých nástrojů, včetně řádně brumlavé basy, která přidává na dynamice. Přiznám se, že tohle je už příliš velká "diskoška" pro má ouška. Vokalistům nelze upřít perfektní cítění, ale jejich fistule jsou mi až příliš proti srsti. Opět další skladba, která voní létem, ale klidně bych se bez ní obešel. Pro mě osobně až příliš velký retronávrat zpět, kdy jsem ještě na diskotékách netancoval:).

I další track je ve velmi podobné šabloně. Napsal ho Kenny Bobien a ten tu také zpívá. Jeho název je Father a za zmínku stojí určitě i účast producenta z New Yorku Frankie Feliciana, který spolupracuje s kým se dá. Masters At Work počínaje a Lil Louisem konče. Jeho verze skrývá pro začátek hodně podobné bicí automaty, stejně jako v těch předchozích případech. Mají samozřejmě dlouhou stopáž, aby se diskžokejům track co nejlépe míchal, no a dále už je to akorát názorná ukázka toho, co zpěvák černé pleti se svým hlasem všechno dokáže. Pochybuju, že takhle čistě a takhle hravě by mu tady u nás někdo stačil. Jde totiž o naprosto nekopírovatelný projev hlavně ve vysokých tóninách. Postupně se přidávají i doprovodné sbory, které lenivě převalují slovíčko, podle něhož se skladba jmenuje - Father. Prostor zde znovu nacházejí živé nástroje, včetně ne příliš tradiční harmoniky. Problém je, že až na vyjímky nemá šanci se tenhle track v setech našich diskžokejů objevit. Tipnul bych si snad jen na nějaký Funkomat v Radosti FX, jenže tam by zase až příliš zpívaný Kenny Bobien živým vokalistům spíše překážel. Naděje však umírá jako poslední...

Závěrečná skladba této kompilace patří projektu Mr. Hermano. Pochází z jejich stejnojmeného alba Free As The Morning Sun (MP3) a je ze zcela jiného soudku. Mr. Hermano se shlédli v oblasti bossa novy a tak to také v jejich drážkách vypadá. Spousta perkusí, spousta cinkotu, flétna, klasické piáno, kontrabas, to všechno tu najdeme. Cítit je opravdová nefalšovaná radost ze života. Nechybí silné vokály, které jsou přes sebe vrstveny. Ty ženské s lehkostí zvládá Billie Godfrey, ty mužské zastoupil Geoffrey Williams. Navzájem se doplňují a je zábavné pozorovat, k jakým hlasovým kombinacím zde dochází. Instrumentální složka také nezahálí, bossa nova má své typické programování a je neobyčejně živá, vzdušná, vířivá a přímo své tanečníky k divokému dovádění na parketu vyzývá. Muzikantsky náročný kousek s optimismem a dobrou náladou!

Závěr: Hodně zásadní kompilační řada Nite:Life mě poprvé zásahla setem Iana Pooleyho s pořadovým číslem šest. Osmička od Joey Negra je podstatně vokálovější a kromě úvodních Akabu a Sunburst Band v jeho osobních mixech pochybuju, že by se ostatní tracky na parkety našich klubů dostaly. To nic nemění na skutečnosti, že jako set plný pohody, legrace, relaxace a dobré nálady, by mohl hodně rozmazlené posluchače zasáhnout. Určitě jde o netradiční výrobek od mistra čerpajícího zručně z odkazu slavných diskotékových hitů, na které se pomalu, ale jistě, začíná prášit...

Myclick

Myclick děkuje virtuálnímu obchodu s muzikou Vinyl.cz, za zapůjčení této kompilace!


Nite:Life 08 (tracklist):

A1 Akabu feat. Linda Clifford - Ride The Storm (Joey Negro Solar Jazz Mix)
A2 Sunburst Band - Garden Of Love (Joey Negro Mix)
B1 David Bendeth - Feel The Real (Jazn'n'Groove Ultra Classic Mix)
B2 Satoshi Tomiie - Inspired (The Vinyl)
C1 Fini Dolo - Blow (Restless Soul Peak Time Mix)
C2 Brothers Of Soul - Eyes Of Love
D1 Kenny Bobien -Father (Frankie Feliciano Mix)
D2 Mr. Hermano - Free As The Morning Sun